16 / 70
16
Konzervatoř Jana Deyla a střední škola pro zrakově postižené • 1910 – 2015
Z pedagogů rád vzpomínám např. na prof. Vladislava Paulíka a paní Václavu Rejlko-
vou, kteří mě po léta připravovali na budoucí profesi, dále např. na paní prof. Marii En-
dovou, Vendulu Nedvědovou, Jitku Kuncovou, Vladimíru Kolkovou, dr. Jarmilu Škachovou,
Dr. Tomislava Volka, Františka Pekaře, Miroslava Kubičku, Vladimíra Tichého, Pavla Vrbu
či Jiřího Portycha. Neměl bych zapomenout na průkopníka flétnové výuky na konzervatoři,
nevidomého pana prof. Otokara Heindla, jehož laskavý a přitom důsledný přístup byl pro
nás opravdu vzácným příkladem, a na paní Radomíru Šlégrovou, která nás často doprová-
zela při korepeticích na nejrůznějších koncertech.
Zdaleka jsem nevzpomněl na všechny, ale na dobu studií na Konzervatoři Jana Deyla
vzpomínám i s odstupem rád. Přeji jí do budoucna spokojené a úspěšné pedagogy i stu-
denty. Kéž by si škola své poslání a vysokou úroveň mohla nést i do dalších let a desetiletí.
Petr Mach
Když vzpomínám na svá studentská léta na „Deyláku“, tak mne napadají hlavně dvě
věci. První je velmi vysoká úroveň výuky, což jsem měla možnost ocenit hlavně při svých
dalších studiích v zahraničí. Nejenom, že jsem bez problému zvládla přijímací zkoušky
z hudebních oborů, i v rámci teorie a hudebních věd jsem byla mnohem lépe připravena
než většina mých německých spolu-studentů.
Druhou, pro mne velmi důležitou věcí, bylo přirozené respektování osobnosti člověka.
Tenkrát, v devadesátých letech, bylo školství ještě všeobecně „nakaženo“ představami
nutné uniformity. Kdo vyčníval, byl jiný, nenormální. Na Deyláku to nikoho ani nenapadlo.
Nikdo se nesnažil někoho někam zlomit, najít vhodný šuplík. Bylo tam samozřejmé, že
každý – vidomý, nevidomý, profesor i žák – si s sebou nese nějaký osud, který ho vyfor-
moval k tomu, jaký je, a že každý člověk je výjimečný. Ty roky strávené na Deyláku patří
k nejbezstarostnějším v mém životě, děkuji všem.
Dora Pavlíková
Pokusil jsem se připomenout si dobu před čtyřiceti lety. Vybavila se mi atmosféra
školy, vůně ladičské učebny ve sníženém přízemí, manýristický sálek, kde jsme se po-
koušeli ztéci vrcholky klasické hudby, pozorování japonského velvyslanectví, když jsem
cvičíval Bacha, Beethovena, Bendu, Mendelssohna, Brahmse, Griega, Dvořáka, Paganini-
ho a další mnou obdivované mistry, pach školní jídelny, podivný svět internátu, zvláštní
humor mých nevidomých spolužáků... Ona podivnost mikrosvěta na mě působila hlavně
od vstupu v roce 1972 až do maturity o pět let později.
Pak už bylo vše jinak. Při přípravě na HAMU odmítla poslušnost pravá ruka, svět se
zhroutil, nebylo houslí, život šel jinou cestou a byl jsem dokonce na čas rád, že mě „Dey-
lák“ přinutil studovat dva obory, takže mě pár let živil zpěv. Naštěstí jen krátce a vydal
jsem se do světa hudební teorie, pozorování a posuzování hudebních projevů, interpre-
tačních i kompozičních, jiných lidí.
Při rozpomínání na studijní dávnověk jsem si uvědomil, jak moc vděčím za cit pro hudbu
houslistce Dagmar Prorokové, která mě konečně naučila hrát na housle a kterou jsem pak zkla-
mal, a Miloši Müllerovi, rovněž skvělému houslistovi, jenž pro mě objevil svět komorní hudby.
Stejně jako na vysoké škole byli někteří učitelé nudní (například celé vedení školy, mám po-
cit, že i učitelka dějin hudby), jiní inspirativní (češtinářka, teoretik hudby, mistr ladič, klaví-
rista-doprovazeč), někteří doslova familiérní (učitelka obligátního klavíru, učitel intonace).