17 / 70
17
Konzervatoř Jana Deyla a střední škola pro zrakově postižené • 1910 – 2015
Jsem vděčen za pozitiva, která jsem tam nabyl: rozvíjení principů učení, analýzy
i syntézy, tolerance, komunikace se světem nevidomých, který jsem neznal a byl pro mě
v mnohém zprvu šokující. Bohužel byl to svět uzavřený, jenž tehdy nedokázal připravit
lidi pro komunikaci s „normálním“ světem a pro, v mnohém pochybný, „boj o místo na
slunci“. Ale také „zařídil“ ochranu před společenským dusnem normalizačních 70. let.
Nicméně, kdyby nebylo několika učitelů, nebyl bych později schopen procítit hudbu
a vnímat ji komplexně. Právě cit pro hudbu je nejcennějším pokladem sedmi let mého
života na této škole. Ten pak byl doplněn zkušenostmi, schopností přesné sluchové ana-
lýzy a rozvíjením recepce hudby v práci se sbormistrem Pavlem Kühnem a analýzou hu-
debních struktur i mezioborovými uměleckými a obecně kulturními průniky při kontaktu
s Petrem Ebenem na pražské katedře hudební vědy v osmdesátých letech.
Nyní jsem jen občasným pozorovatelem „Deyláku“. V dnešním otevřeném světě to
nemá lehké, konzervatoří různého typu, různé úrovně a různého statusu je až příliš, ně-
které jsou dokonce zbytné, a mám obavu, že by mohlo být ještě hůře. Stačilo by, aby po-
litici neodolali pokušení ponížit základnímu uměleckému školství nynější status, čímž by
sice něco ušetřili, ale podlomili by jeden z hlavních kulturních edukativních pilířů našeho
státu. Jsem však přesvědčen, že speciální školy tohoto typu jsou pro kulturní a sociální
atmosféru České republiky existenciální nezbytností.
Když někdo mluví o alma mater, má nejčastěji nostalgicky na mysli svou vysokou ško-
lu. Budu-li k sobě pravdivý, tak při vší úctě k Filozofické fakultě pražské Univerzity Karlovy
je mou pravou alma mater ve svém celku Konzervatoř pro zrakově postiženou mládež,
kam jsem, viděno prizmatem zraku, neměl být přijat!
Luboš Stehlík