15 / 70
15
Konzervatoř Jana Deyla a střední škola pro zrakově postižené • 1910 – 2015
Ta druhá rovina mého působení měla nepominutelný rozměr lidský. Potkal jsem zde
mnoho zajímavých osobností. A předem se moc omlouvám těm, které, nechtěně, nezmí-
ním. Ona už ta doba je trochu překryta časem...
Pozoruhodnou osobností byl tehdejší ředitel školy PhDr. Jan Drtina. Neúnavný orga-
nizátor a iniciátor, sám nevidomý, který „vydupal“ ze země pro původní Střední hudební
školu internátní status konzervatoře. S ním jsem později spolupracoval na řadě projektů,
jako byla např. učebnice notopisu nebo mezinárodní skladatelská soutěž zrakově posti-
žených skladatelů.
Výraznou postavou školy byl bezpochyby klarinetista, teoretik a pedagog Jiří Krato-
chvíl, s nímž byly úžasné, nikdy nekončící debaty o hudbě. K jeho četným žákům patřil
i Jan Budín, vynikající komorní hráč a můj spolužák na HAMU, který posléze posílil peda-
gogický sbor, stejně tak jako o několik let později též mí kolegové-komponisté, dnešní
profesor HAMU Vladimír Tichý a Miroslav Kubička, který zůstal škole věrný dodnes.
A nyní se mi vybavují tváře dalších kolegyň a kolegů. Bude to neutříděné a nespeci-
fikované, ale připomenu alespoň akordeonisty Jana Endeho, Miloslava Krebse a Karla
Melíška, varhanici Dorotheu Fleischmanovou, kytaristu Jaroslava Fantyše, s jehož soubo-
rem Musica a tre jsem spolupracoval i jako skladatel a upravovatel, kytaristu a kytarové-
ho publicistu Jiřího Köhlera, klavíristy manžele Skalákovy, hudební historičku dr. Jarmilu
Škachovou, vyučující hudební teorie Julii Rothovou, profesory – „dechaře“ pana Dokou-
pila (člena Symfonického orchestru Československého rozhlasu), pozounistu pana Janá-
ta, který působil tuším ve Filmovém symfonickém orchestru, nebo nevidomého flétnistu
pana Heindla. Krátce jsme se na škole potkali i s klarinetistou Jiřím Urbanem, se kterým
spolupracujeme, byť v jiném kontextu, dodnes, a rád připomínám kontrabasistu Jana Bal-
cara, který mne „přiměl“ k napsání Sonatiny pro kontrabas a klavír.
Vybavují se mi i pedagožky všeobecně vzdělávacích předmětů, např. dámy Endová,
Lukešová, Rybářová, tělocvikář Jan Pekař – nebo vychovatelky z internátu a pracovnice
školní jídelny (tady už paměť trochu selhává)… Někteří mí žáci byli v době mého nástupu
do školy stejně staří nebo dokonce starší než já. S mnohými, dnes často váženými peda-
gogy v Čechách i v „cizině“ (mám na mysli Slovensko), udržuji dodnes kontakt. Ona totiž
pedagogická práce na této škole nespočívala jen ve vlastní pedagogické práci, ale též
v prostém lidském pochopení, porozumění.
Mám za to, že Konzervatoř Jana Deyla má v našem školském systému své místo i dnes,
a tak přeji škole, vedení, pedagogům a dalším pracovníkům, i když se s mnohými osobně
již neznám, do dalšího působení jen to nejlepší.
Eduard Douša
Na svoje studentské působení ve škole vzpomínám s odstupem času rád. Zažil jsem
tu přelomové revoluční období. Nastoupil jsem do přípravného ročníku v září roku 1986
a studium ukončil v červnu 1994. Získal jsem tu nejen odborné znalosti, které mně umož-
ňují vyučovat na základních uměleckých školách, a udržet si dnes tak obtížné živobytí, ale
i přátelské a kamarádské vazby na řadu spolužáků, z nichž nám některé vydržely dodnes.
Jsem úplně nevidomý a studoval jsem obory flétna a kytara. Studium na konzervatoři
pro mě znamenalo i významný krok k samostatnosti – prostorová orientace, samostatný
pohyb i částečná integrace s lépe vidícími spolužáky.