13 / 70
13
Konzervatoř Jana Deyla a střední škola pro zrakově postižené • 1910 – 2015
Jak běžel čas aneb Vzpomínky na konzervatoř
Každé výročí je svým způsobem nejen pobídkou k oslavám, ale i k bilancování. Ško-
la, to jsou však především životy lidí. Ať se již jednalo o studenty, či pedagogy, stali se
součástí společného příběhu „Deyláku“. Řada z těchto osudů již nenávratně zmizela pod
příkrovem běžícího času, některé jsou dosud živé a nové přibývají s každým začínajícím
rokem. Následující příspěvky studentů i pedagogů, kteří zde strávili část svého života,
připomínají různé příhody, atmosféru školy, tak jak si ji autoři pamatují, i mnohá jména
vyučujících či spolužáků.
Když jsem začal v roce 1964 studovat jako nejmladší žák na tehdejší Střední hudební
škole internátní pro mládež s vadami zraku, vypadalo studium oproti dnešku dosti odliš-
ně. Studium bylo sedmileté a pro uchazeče s určitými nedostatky ve znalostech zde byla
navíc možnost studia v přípravném ročníku. Byl povinný hlavní a druhý nástroj a z obou se
maturovalo i absolvovalo. Čtenáře možná překvapí, že v prvním ročníku jsme měli hodinu
fyziky, a matematiku jsme měli dokonce dva roky. Mezi předměty byla i pětiletá povinná
výuka ladění klavírů.
Úroveň školy byla natolik dobrá, že se o ni začali zajímat i za železnou oponou. A tak
se stalo, že jsme v roce 1969 vyrazili letecky do Švédska na jakousi propagační jízdu. Já
jsem tam kromě hraní též ladil piano řediteli švédské koncertní agentury, abych dokázal,
že i tento obor jsou studenti v praxi schopni používat. Zájem o školu byl tak velký, že
byla domluvena celá třída švédských studentů. To však bylo pro komunistický režim příliš,
a tak z celého projektu sešlo.
Uchazeči o studium se rekrutovali především z řad žáků speciálních škol pro nevido-
mé a slabozraké. Na těchto školách byla pro všechny povinná výuka klavíru a hudební
nauky. Tím byla zajištěna nejen dobrá úroveň uchazečů, ale též podchyceny talenty. Při
práci v základních i středních školách měli stejný čas na písemné práce nevidomí i ti vidící
a nikoho nenapadlo, že by tomu mělo být jinak. A samozřejmě, že jsme nebyli horší. Asi-
stenti ani vodící psi se tehdy ve škole nevyskytovali. Nebylo jich třeba, studenti se všemu
potřebnému naučili již na základní škole.
Závěrem bych rád dodal, že mě, a nejen mě, SHŠI připravila pro život natolik dobře, že
jsem byl schopen bez úlev a bez problémů jako první student používající Braillovo písmo
vystudovat pražskou AMU a uplatnit se i na koncertních pódiích a jako pedagog na své
mateřské škole.
Jan Budín
Po vynikající přípravě v klavírní hře panem učitelem Otakarem Heindlem jsem byl při-
jat bez přípravky rovnou do 1. ročníku tehdy pedagogického oddělení v roce 1950. Ředi-
telem byl Jan Drtina.
To byla skutečně nepřehlédnutelná osobnost. Přestože do nás „hustil“ politiku, nelze
mu upřít, že školu dovedl až k úrovni dnešní konzervatoře. Jeho řečnický dar dokázal na
vyšších místech několikrát zabránit hrozícímu zrušení školy. Už tehdy také uměl prosadit
integraci v internátu. V té době byla v Praze podobná škola s vidomými studenty v Bis-
kupské ulici. Drtina nabídl dojíždějícím žákům této školy ubytování, stravování, a hlavně