14 / 70
14
Konzervatoř Jana Deyla a střední škola pro zrakově postižené • 1910 – 2015
cvičné místnosti. Žili jsme s nimi jako jedna rodina. Prospěch byl oboustranný. My jsme
jim pomáhali v některých hudebních úkolech a oni nám to opláceli doprovodem na kon-
certy, do divadel a potřebnými pochůzkami po Praze. Tak vznikla po absolutoriu i některá
manželství. Já osobně jsem tak našel svou budoucí manželku, s níž jsme vychovali dvě
děti – taktéž hudebníky.
Rovněž velkou Drtinovou zásluhou byla schopnost zajistit všem absolventům uplat-
nění na některé hudební škole v republice. Projevil jsem zájem získat místo blízko svého
rodiště. Drtina napsal obsáhlý dopis, kde vyzvedl moje hudební přednosti, a já byl přijat
jako učitel na hudební školu v Táboře, kde jsem působil 52 let. Konečně nelze pominout,
že i po absolvování školy nám Drtina zajišťoval pravidelné týdenní, prázdninové, kurzy,
abychom měli stálý kontakt s novými směry v pedagogice, a hlavně neztratili přehled
o nové nástrojové literatuře.
V Deylově škole s námi studovala řada žáků ze Slovenska, a tak vznikla mnohá mezi-
národní přátelství.
Rád s vděčností vzpomínám na učitele, kteří dbali o náš hudební růst. Na klavír jsem
měl výborného Karla Hejdu, na housle Jaroslava Naňku, na trubku Bohuslava Nováka
a později Jaroslava Škabradu (trumpetistu v orchestru Národního divadla). V hudební
teorii nás vzdělával Ivan Tylňak, Ladislav Korunka a Bohuslav Nálevka. S laděním klavírů
nás seznamoval Bedřich Lancinger.
Z vychovatelů jsem si vážil pana Janovce a paní Golbrychtové. Vzpomínám na všechny
ty legrační kousky, které jsme prováděli svým milým kantorům a vychovatelům. Oni byli
tak vzácně trpěliví. Velmi krásné zážitky mám z tanečních hodin a výuky plavání v žižkov-
ském bazénu.
V popisovaném období se ve všech místnostech topilo uhlím. K našim povinnostem
patřilo, za úplatu 30 korun měsíčně, nosit uhlí. Každý žák měl přidělenu jednu místnost.
Tím, že i ve cvičných místnostech byla kamna, připravovali jsme si báječné topinky.
Jídlo nám bylo servírováno až na stůl. Internát byl naším druhým domovem. K rodi-
čům jsme jezdili jen na letní prázdniny, na Vánoce a Velikonoce. Kdo však chodil v neděli
do kostela, byl považován za žáka nižší kategorie. S úsměvem také vzpomínám na jeden
paradox: k velkým politickým událostem jsme museli mít hodnotný závazek, ten spočíval
v tom, že jsme napsali, kolik taktů nacvičíme v kvalitě a kolik v kvantitě.
Život studentský – život veselý.
Ladislav Dohnal
Hora ruit…
Konstatování, kterým začnu, bude strohé, věcné a nemilosrdně pravdivé. V příštím
roce to bude čtyřicet let, když jsem v roce 1976, jako student posledního ročníku kom-
pozice na Hudební fakultě AMU v Praze, nastoupil jako pedagog hudební teorie na nově
konstituované Konzervatoři pro zrakově postiženou mládež, což byl tehdejší název Kon-
zervatoře Jana Deyla. Na škole jsem pak strávil deset let a musím říci, že to byla ta nej-
lepší pedagogická praxe a zkušenost, kterou může začínající učitel získat. Právě výuka
na „Deyláku“ mne dovedla k utřídění poznatků z hudební teorie a k hledání co největší
přehlednosti, názornosti a systematičnosti při jejich výkladu a prezentaci studentům. My-
slím, že toto první desetiletí mé pedagogické práce bylo úžasným fundamentem, o který
jsem se mohl opřít při svém dalším pedagogickém působení.