9 / 70
9
Konzervatoř Jana Deyla a střední škola pro zrakově postižené • 1910 – 2015
Od Deylova ústavu ke konzervatoři
(1910–2015)
Počátky naší školy sahají až do prvního desetiletí 20. století. Tehdy se totiž nepří-
liš uspokojivým stavem komplexní péče o nevidomé začala vážně zabývat Národní rada
česká, která na svém zasedání 17. října 1908 přijala myšlenku založení prvního českého
vzdělávacího ústavu pro slepé. Vznikla zvláštní komise, jež byla pověřena úkolem vytvořit
zakládací stanovy. Mezi jinými v jejím čele stanul MUDr. Jan Deyl, významný český oftal-
molog a univerzitní pedagog. S jeho jménem byly počátky školy spojeny velice úzce, ne-
boť patřil mezi iniciátory
Zemského spolku pro výchovu a opatřování slepých v Království
českém
, stal se jeho propagátorem a byl zvolen též do čela správního výboru. Ke schvále-
ní stanov místodržitelským úřadem Království českého došlo 18. února 1909 a 25. března
téhož roku se sešla ustavující valná hromada.
Svoji činnost
Deylova výchovna slepých
(později nazývaná
Deylův ústav pro slepé
)
započala 17. října 1910, kdy byli přijati první žáci. Sídlem se stal někdejší barokní palác
Straků z Nedabylic na Maltézském náměstí, který slouží potřebám školy dodnes. Cílem
ústavu bylo nejen poskytnutí základního vzdělání, ale především příprava žáků na mož-
nost plnohodnotného života. Proto se zde učili též činnostem, které jim mohly poskyt-
nout obživu, jako bylo kartáčnictví, košíkářství či ruční práce, později přibyla také hudba
a ladění klavírů. Ústav si během krátké doby získal dobrou pověst, o čemž svědčí dlouhý
seznam jeho podporovatelů. Podrobné informace o nich podává například výroční zpráva
za rok 1914, tedy v době vypuknutí první světové války. Kromě mnoha soukromých dárců,
firem a bankovních ústavů je v dlouhém seznamu podporovatelů uvedeno na 73 okres-
ních hejtmanství a 241 obcí. Válečné události let 1914–1918 však dolehly i na zaopatření
ústavu a také z toho důvodu nebyla naplněna původní myšlenka na vytvoření skutečně
komplexní instituce, která by nevidomé provázela po celý život.
Ve změněných podmínkách nově vzniklé Československé republiky se dále profilova-
la vzdělávací role Deylova ústavu a stále větší prostor byl poskytován hudbě. K význam-
ným událostem došlo v roce 1924. Tehdy totiž byla otevřena
Domovina pro slepé
, což byla
dílna, v níž mohli nadále pracovat bývalí žáci, kteří zde také získali možnost ubytování
a stravy. Kromě toho byl zřízen též obchod prodávající výrobky z ústavních dílen. V témže
roce došlo také k zahájení výuky ladění klavírů a k založení dechového orchestru. V této
době, uprostřed utěšeného rozvoje ústavu, však 16. února 1924 zemřel dr. Jan Deyl, jenž
mu věnoval přes deset let svého životního úsilí.
Další pokrok v hudební oblasti byl zaznamenán v letech 1926–1930, kdy bylo třem
zdejším žákům umožněno studovat přímo na Pražské konzervatoři. Roku 1931 pak byla
při Deylově ústavu založena
Soukromá hudební škola pro nevidomé
, jejímž prvním ředi-
telem byl jmenován Jan Bušek. Stále úspěšnější výuka tedy získala samostatný prostor
a do prvního ročníku nastoupilo 49 žáků, kteří se věnovali hře na klavír, housle, varhany
a lesní roh. Úspěch hudební výchovy Deylova ústavu dokumentuje také fakt, že pedago-
gický sbor hudební školy postupně rozšiřovali jeho bývalí žáci.
Slibný vývoj byl však pozastaven druhou světovou válkou a těžkými podmínkami
v protektorátu. Od roku 1942 byla škola nucena vydávat vysvědčení jen v německém jazy-
ce a 21. července téhož roku muselo všech devatenáct zaměstnanců složit z tohoto jazyka
zkoušku, v níž napoprvé uspěly pouze dvě osoby. V nelehké době se projevila obětavost
učitelů, členů správního výboru i dalších, neboť právě díky jejich pomoci se činnost ústa-
vu podařilo udržet po celé válečné období.